S nebo Z ?
***********

Nejdříve trochu z jazyka českého: deZinfekce nebo deSinfekce ?
===========

Jazyk český se mění. Nelze říci vyvíjí: prostě se mění. Těmto změnám se postupně přizpůsobují i pravidla českého pravopisu, která nám říkají, co je a co není správně česky.

Pravidla českého pravopisu z roku 1964, která vycházela z akademických pravidel z r.1957, připouštějí oba tvary – „desinfekce i dezinfekce.“:http://www.deratizace.com/dezinfekce/ Po pár dalších letech však kolektiv pracovníků Ústavu pro jazyk český nepovažuje ve svých Pravidlech českého pravpisu z r.1998 tvar desinfekce za správný. Nemějme jim to však za zlé, neboť od vydání do té doby platných Pravidel českého pravopisu z roku 1957 se nashromáždilo nemálo pravopisných problémů, jejichž řešení veřejnost očekávala nebo přímo vyžadovala. Nová Pravidla českého pravopisu odstranila zbytečné vyjímky a rozpory, které existovaly v dosavadních pravidlech nebo které vznikly v živé jazykové praxi. Proto byla zjednodušena některá příliš komplikovaná jazyková pravidla a s nimi i náš výraz „desinfekce – dezinfekce.“:http://www.deratizace.com/dezinfekce/ a bylo stanoveno, že jediným správným tvarem jest dezinfekce.

Setkali jsme se s tím, že nám někteří nevěří, proto předkládáme ukázky přímo z Pravidel českého pravopisu:

Jak popisuje desinfekci Ottův slovník naučný:
============

Vzhledem k tom, že Ottův slovník naučný pojednává o desinfekci jedinečným a nezaměnitelným způsobem, uvádíme plné znění definice, které bylo publikováno již v roce 1893. Tento přepis je z dílu sedmého vydaného vydavatelstvím Paseka a Argo v roce 1997:
Desinfekce

(z franc), rušení nákazy, jež má za úkol ničiti hmoty infekční (nakažlivé), jest opatření ochranné na potlačení a odvrácení nemocí infekčních. Snaha, učiniti infekční hmoty neškodnými, jeví se již ve starších dobách, jakož svědčí např. spalování předmětů, jež náležely osobám prudkými nakažlivými nemocmi zachváceným nebo rozdělování ohňů k čištění vzduchu od hmot infekčních. Ale teprve rozkvětem vědy bakteriologické v novější době opatření desinfekční nabyla náležitého ocenění a řádného podkladu. Když totiž bakteriologickému bádání podařilo se vypěstovati čisté kultury mikroorganismů pathogenních a vočkováním jich vyvolati i u zvířat dotyčné onemocnění infekční, bylo možno dále zkoušeti, jakým způsobem bylo by lze takové specifické mikroorganismy nejsnáze zhubiti, a pátrati, které hmoty nebo media jsou jejich nositeli nebo přechovávati. Otázky tyto byly přesným bádáním uspokojivě rozřešeny a výsledky jejich tvoří základ moderní desinfekce.

Působnost prostředku desinfekčního jest v prvé řadě odvislá od následujících činitelů:

a) od koncentrace neb intensity prostředku,

b) od doby, po kterou působil,

c) od druhu mikroorganismů a

d) od stadia jejich vývoje.
O prvních třech činitelích není třeba se šířiti, poměry ty vyrozumívají se samy sebou. O čtvrtém dlužno zejména poznamenati, že mnozí mikroparasiti schopni jsou vytvořovati zvláštní útvary: tak zvané spóry čili výtrusy (analogické plodům výše organisovaných rostlin), které se vyznačují velikou resistencí proti všem škodlivinám, které na ně působí, tedy i proti prostředkům desinfekčním. Z toho plyne, že zhubení mikroorganismů tvořených spóry vyžaduje prostředků desinfekčních mohutně působících, a že jen takový prostředek má jistou universální působnost, který jest s to, aby usmrtil spóry mikroorganismů pathogenních. Kromě požadavku jisté působnosti žádá se ještě od infekčních prostředků, aby byly laciné a nepoškozovaly předmětů desinfekci podrobených. Prostředků k desinfekci používáme trojích: a) fysikálních, b)chemických, c) mechanických.

a) prostředky desinfekční fysikální.
———–

Mikroorganismy infekční lze jistě usmrtiti následujícími fysik. Prostředky: plamenem neb ohněm, vařením, horkou parou a horkým vzduchem. Oheň ničí každou organickou bytost, tedy i mikroparasity. Širší používání tohoto prostředku jest však tím omezeno, že poměrně málo předmětů beze škody může býti podrobeno jeho působení, např. některé předměty kovové, po případě s velkou opatrností předměty sklenění nebo porculánové. Ohněm ničíme ovšem předměty nemající značnější ceny, jako slámu ze slamníku aj. Vařením půl hodiny trvajícím usmrcují se i velmi resistentní zárodky infekční, jako jsou spóry sněti slezinné. Na desinfekci chrchlí ruberkulosních stačí vaření 10 – 20 minut, na výměty tyfové nebo prádlo jimi pokálené vaření 10 – 15 min. trvající. V horké proudící páře při teplotě 100 až 105 °C hynou spóry sněti slezinné za 15 – 20 minut. Na základě četných pokusů bylo dále zjištěno, že pomocí proudící horké páry objemné předměty, jako sbalené nebo svázané šaty, do nichž spóry sněti slezinné vpraveny byly, bezpečně a poměrně v krátké době desinfikovány byly. Proudící horká pára poskytuje totiž tu výhodu, že působením jejich teplota i ve středu objemných předmětů dosahuje výše potřebné k usmrcení pathogenních mikroparasitů.

Desinfekce horkou parou provádí se zvláštními přístroji desinfekčními, jichž v novější době veliký počet byl sestaven. Každý skládá se z těchto dvou podstatných částí: z části sloužící k vyvíjení páry (topeniště s kotlem) a z komory o železných stěnách k pojmutí předmětů k desinfekci určených. Nejznámější z nich jsou přístroj desinfekční Schimmelův, Thursfieldův a Schäffer-Walckerův.

[* /data/images/TN_desinfekce50.jpg .(Desinfekce) <]:/data/images/desinfekce50.jpg *** Desinfekce
[* /data/images/TN_desinfekce51.jpg .(Desinfekce) <]:/data/images/desinfekce51.jpg *** Desinfekce
[* /data/images/TN_desinfekce52.jpg .(Desinfekce) <]:/data/images/desinfekce52.jpg *** Desinfekce

Oba posléze jmenované jsou převozny a podáváme jejich vyobrazení č. 1118., 1119 a 1120. Také horkým vzduchem lze usmrtiti bezpečně i pathogenní zárodky nejtužší odpor činící. Než i když na první pohled se zdá, že desinfekce předmětů horkým vzduchem, jako šatů, prádla, žíněnek, peřin aj. výhodnější jest, zkušenost přece jinak svědčí. Ukázalo se, že mikroparasiti suchému horkému vzduchu mnohem větší odpor kladou než horké páře. Tak např. výtrusy bakterií snesou teplotu 140 °C i více hodin.

Desinfekce horkým vzduchem vyžaduje tudíž nejen vysoké teploty, nýbrž tato musí dlouho působiti, čímž však opět předměty desinfikované se kazí a porušují, ostatně teplota ve středu objemnějších předmětů teprve po dlouhé době nabývá oné výše, které ku zhoubě mikroparasitů jest potřebí. Proto se v novější době od desinfekce suchým horkým vzduchem upustilo a provádí se tato jen horkou parou.

b) Desinfekční prostředky chemické.
———–

V novější době volíme k desinfekci substrát (chlorid rtuťnatý),kyselinu karbolovou, kreolin, lysol, minerální kyseliny (solnou a sírovou) a žíravé vápno. Sublimátu používá se v roztoku vodním v poměru 1:1000 nebo 1:2000. V této koncentraci ubíjí sublimát i nejresistentnější výtrusy nejdéle do 10 minut. Závadou jest, že přítomné látky bílkovinné jeho desinfekční působnost obmezují, vstupujíce s ním v chemické sloučenství. Nehodí se tudíž k desinfekci hnisu, chrchlů nebo jiných hmot obsahujících bílkoviny nebo sloučeniny příbuzné. Lze ho však s prospěchem užiti k desinfekci rukou, podlah, dveří aj. Nelékařským kruhům dlužno připomenouti, že substrát jest krutý jed. Kyseliny karbolové používá se v roztoku vodním 3 až 5 %. v koncentraci této usmrcuje velmi dobře mikroparasity, jež spór nevytvořují, nehubí však spór sněti slezinné i když několik dnů na ně účinkuje. Užívá se jí s prospěchem k desinfekci ran, rukou, chrchlí, stolic tyfósních nebo cholerových. V roztoku alkoholickém neb olejovém postrádá vlastností desinfekčních. Rovněž výpary z otevřených nádob kyselinou karbolovou neplněných při obyčejné temperatuře se vyvíjející nemají zhoubného vlivu na mikroparasity ve vzduchu obsažené. Vnitřně užitá jest kyselina karbolová rovněž krutým jedem – Kreolinu užívá se v roztoku 5 dílů, lysolu 2 dílů na 100 dílů vody. Roztokem kreolinu třeba před upotřebením protřepati. Lysolu a reolinu užívá se k desinfekci podobným směrem jako kyseliny karbolové. – Vápno žíravé v ½% roztoku vodním hubí velmi jistě četné mikroparasity pathogenní. Užívá se ho obyčejně ve způsobě 20% vápenného mléka zejména k desinfekci výmětů nebo záchodových jam. Z minerálních kyselin upotřebuje se k témuž účelu kyseliny solné a sírové v roztoku vodním 1: 10. – Zbývá ještě promluviti o dvou plynných prostředcích desinfekčních a sice o kyselině siřičité a chlóru, kterými ještě do nedávna prováděna desinfekce obydlí. Kyselina siřičitá odporučovala se tím, že ji lze lacino opatřiti spalováním síry. Spalovalo se jí v místnosti 20g na 1m. V novější době provedeny pokusy ku zjištění desinfekční způsobilosti dýmů kyseliny siřičité, ale výsledek byl nepřízniv, tak že se nyní od prostředku tohoto úplně upustilo. Mocnější účinek má chlór, který s parami vodními ve vzduchu obsaženými hubí jistě mikroparasity, má však vadu, že v míře ještě větší než kyselina siřičitá hubí předměty desinfekci podrobené.

c) Prostředky desinfekční mechanické.
———–

Jimi nelze vlastně docíliti zahubení mikroparasitů, nýbrž toliko oddálení z předmětů, které infekčními hmotami jsou znečištěny. Zde dlužno uvésti očišťování předmětů podezřelých kartáči, utěráky apod. nebo řádné umývání mýdlem a vodou. Často mechanické toto očistění provádíme před vlastní desinfekcí horkem nebo prostředky chemickými. Provádění desinfekce. Aby účel desinfekce dosažen byl co nejdokonaleji, musí věděti: a) při kterých nemocech jí užito býti má, b) co při které nakažlivé nemoci desinfikovati máme, a c) který z uvedených způsobů k desinfekci jednotlivých podezřelých předmětů neb hmot voliti dlužno. Nezbytna jest desinfekce při těchto nemocech: při asijské choleře, neštovicích, tyfu skvrnitém, zvratném a difterii. Při tyfu střevním, spále, dysenterii, osypkách, tuberkulose, kašli zádušném podle úsudků běžných není desinfekce přímo nutná, lae žádoucí.

Provádění desinfekce týká se:
– živého člověka, zejména jeho rukou, jestliže jest v podezření, že jest nositelem infekčních zárodků.
– těl lidských nebo zvířecích zhubených infekčním onemocněním.
– výmětů nebo výměšků nemocných, o kterých zjištěno, že chovají chroboplodné mikroorganismy těla.
– předmětů, které ze znečištění nakažlivě onemocnělou osobou podezříváme.
– příbytků nebo vůbec všech uzavených místností, v nichž pobývali lidé neb i zvířata nakažlivou nemocí trpící.

Šaty a předměty člověka živého desinfikují se horkou parou, povrch těla koupelí a řádným umýváním. Desinfekce rukou provádí se tak, že kartáčem a mýdlem se veškerá nečistota zejména za nechty odstraní, načež následuje umývání roztokem kyseliny karbonové nebo sublimátem v koncentraci dříve naznačené. Desinfekce mrtvých těl lidských neb zvířecích nejjistěji by se podařila spalováním. Skutečně pak v novější době s mnoha stran objevuje se snaha nahraditi způsob nynějšího pohřbívání mrtvol jejich spalováním. Dosud však provedení záměru potkává se s velkými překážkami jednak náboženskými, jednak trestně-právními. Účelné opatření mrtvol infekčníchpřed vložením do rakve lze však alespoň tím způsobem, že mrtvola neumytá zaobalí se do prostěradla sublimátem (1:2000) navlhčeného. Ani spalování zvířat, nakažlivou nemocí zhubených, nelze v praxi prováděti, a to pro nedostatek přístrojů k tomu potřebných. Polévají se tudíž mrtvá těla zvířecí k umenšení nebezpečí nákazy tekutinami desinfekčními, zejména vápenným mlékem, a zakopávají hluboko v zemi. Chrchle, hnis, hmoty zdánlivě lze desinfikovati smísením ve stejným dílem 5% kyseliny karbolové, načež po 6 hodinách vylijí se do záchodu. Též možno užití k tomu stejného dílu kyseliny sírové nebo solné (10%). Chrchle mohou býti také vařením za přísady sody desinfikovány. – Ku desinfekci výmětů lze s prospěchem užití 20% vápenného mlék. Způsob desinfekce předmětů nebo věcí následkem styku s nemocným podezřelých řídí se jejich povahou. Věci bezcenné, jako sláma z lůžka, obvazky, papíry, hadry, nejlépe jest spáliti, předměty skleněné, porculánové, kovové vyvařiti. Peřiny, žíněnky, šaty, prádlo, koberce, záclony a p. desinfikují se horkou parou v přístrojích svrchu popsaných, které zakoupiti a v činnosti udržovati jest ovšem povinností obcí. – Stěny a strop příbytku obílené vápnem desinfikují se novým vápenným nátěrem (vápenným mlékem). Jde-li o stěny tapetované nebo klihovými barvami malované, děje se desinfekce mechanická a to přetírání chlebem: upotřebený chléb se spálí. Podlaha, dveře, okna, desinfikují se buď sublimátem (1:1000) nebo kyselinou karbolovou (3 – 5:100). Nábytek napouštěný nebo hlazený, zrcadla desinfikují se měkkým hadrem navlhčeným 2-3% roztokem kyseliny karbolové, načež se suchým šatem ihned osuší. Zadní a krycí desky nebo nábytek nehlazený umývají se 2-3% kyselinou karbolovou. Kdyby provádění desinfekce v případě vypuknutí infekčních nemocí ponecháno bylo toliko obyvatelstvu samému, nedalo by se snadno mysliti, že by valný úspěch mělo. Poněvadž však v obcích hustě zalidněných, kde jest styk mezi obyvatelstvem velmi intensivní a tudíž nebezpečí obecného rozšíření nákazy tím větší, a provádění racionální desinfekce svrchovaně jest potřebno, nezbývá, než aby obec sama provádění se uchopila, zařizujíc ústavy desinfekční opatřené potřebnými přístroji a pomůckami s orgány v desinfekci vycvičenými, jimž by v čas potřeby s fůvěrou svěřiti se mohli provedení desinfekce věcí nebo příbytků. V té příčině zejména obec Berlínská provedla směrodatná a vzorná zařízení a organisaci, i jest si přáti, aby jinými veleobcemi hojně byla následována.

Desinfekce na železnicích má za účel zamezovati šíření se nomocí nakažlivých, ničením mikrospopických organismů. Ve všech skoro zemích vydány jsou zvláštní předpisy, jak jest desinfekci prováděti na železnicích: v Rakousku platí zákon ze dne 19.čee 1879 s prováděcím výnosem ministerstev vnitra, práv a obchodu ze dne 7. srpna 1879, jakož i jiné prováděcí předpisy, a v Uhrách zákon XX. Z roku 1889. Desinfekce na drahách jest předepsána:
– při dopravě osob a zavazadel.
– při dopravě dobytka a produktův zvířecích.

Pokud týče se dopravy osob, železnice jsou povinny coupé a chodby vozů, ve kterých byly dopraveny osoby stižené nakažlivou nemocí (jichž dopravu dráha nesmí odmítnouti), jakož i za epidemií v zemi samé nebo sousední po zvláštním nařízení vládních orgánů desinfikovati. Děje so to způsobem tím, že koberce, záclony, polštáře a povlaky desinfikují se parou ve zvláštních skříních, do kterých se pára za mírného tkaku vhání. Šatstvo a prádlo takých nemocných desinfikuje se vykuřováním. Desinfekce cestujících, přicházejících z krajin stižených nakažlivou nemocí, neprovozuje se nyní nikde obmezujíc se v tomto případě pouze na coupé, chodby a záchody v pohraničních stanicích, a někdy i na pouhé dotknutí se ručních jejich zavazadel štětkou namočenou v nějaké desinfekční tekutině. Desinfekce záchodů ve stanicích děje se hlavně roztokem kyseliny karbolové: touž látkou desinfikují se na stanicích též nakažlivé odpadky. Pro dopravu dobytka platí asi tato zásada, na konferenci víděňské r 1872 u přítomnosti zástupců všech čelnějších států smluvená (ale platně neuzavřená): Veškerý předměty, jichž užilo se při dopravě koní, dobytka hovězího, skopového a vepřového, buďtež bez výjimky před novým upotřebením desinfikovány: podobně naloženo budiž s předměty slouživším k dopravě produktů, pocházejících z dobytka podezřelého nákazou. Dle této zásady upravily státy příslušné zákonodárství. Zejména v Rakousku platí tyto předpisy:

Desinfekce má se konati:

– Horkými parami pod tlakem nejméně 2 atmosfér, zaváděnými do všech částí a spár vozů, anebo
– vodou na 70 °C ohřátou, ke které se přimíchá 0,5% kalcinované sody nebo potaše, tímto roztokem se pak všechny části vozu řádně mají vymýti, až zápach dobytčí úplně jest odstraněn, nebo 3. postříkáním a pak mytím podlahy a stěn vodou, ve které jsou rozpuštěna 2% kyseliny karbolové a 5% skalice železné. (na místě této možno užíti též 3% chloridu zinečnatého.)

Ve vozech, které nesnesou čištění vodou nebo parou, myje se podlaha a strop dokonale louhem, načež desinfikují se vápnem chlórovým anebo smíšeninou i dílu chlórového vápna a 2 dílů kyseliny solné (čímž se uvolňuje chlór), a ještě jinými lučebními prostředky. Vykuřování vápnem chlórovým dějž se při zavřených dveřích a oknech aspoň po 12 hodin. Nádobí, kterého se užívá při dopravě dobytka k napájení krmení, desinfikuje se spařením horku parou nebo důkladným vydrhnutím louhem. Ostatní nářadí čistí se jako vozy. Při čištění vozů nashromážděný hnůj, stlaní a jiné odpadky sbírají se do žump a polévají se hned vápennou vodou nebo roztokem kyseliny sírové. Za epidemií musí se tyto odpadky obyčejně páliti. Místa, kde se dobytek nakládá a skládá, pak můstky a schůdky, též rampy když politický úřad zvláště nařídí, polévají se 2% roztokem kyseliny karbolové aneb posypávají se fenylanem vápenatým. Podobná nařízení pro desinfekci platí v Uhrách a jiných zemích. Na velkých drahách, které mnoho dobytka dopravují, zařizují se k čištění a desinfekci vozů zvláštní stanice a tam se výkon ten pro celou železnici centralisuje. Tato stanice muší míti patřičnou, potřebě vyhovující délku a několik kolejí k pořádání vozů na rozličné dráhy a směry, a musí býti položena tak, aby vozy po dopravě dobytka domů se vracející nemusely konati kvůli čištění a desinfekci zbytečnou objížďku. Bývá to na křižovatkách drah nebo na pohraničních stanicích. Pro menší potřebu jsou poblíže stanic k desinfekci ustanoveny zvláštní, stranou ležící koleje, kde se lučebním způsobem desinfikuje. Každá železniční společnost má jedno nebo více takových míst. Zařízení větší stanice desinfekční bývá asi takového: mezi dvěma kolejemi, jejichž délka řídí se množstvím vozů, které se mají denně čistiti, jest umístěno dřevěné nebo zděné podium as 1,8 neb 2 m široké a 1,12m nad kolejnicí vysoké, jehož okraje na obou stranách od osy kolejí 1,58 m vzdáleny jsou, a na těch postaví se ve vzdálenostech asi 10 m kádě na vodu. Pod kolejemi na obou stranách podia, na kterých stojí vozy, jež se desinfikovati mají, a při kterých se doporučujě, aby náležely některé soustavě železné vrchní stavby (systém do Serres a Battig se k tomu hodí), poněvadž dřevěné pražce tam brzo berou za své, položí se dobrá nepropustná, do cementové malty položená dlažba z tvrdého kamene, z dobře pálených cihel nebo chamotových plotniček, se značným svahem ke stoce, v ose kolejí umístěné. Ze stoky splývá voda k čištění upotřebená do odváděcích kanálů do řeky nebo do žump ústících. V delších vzdálenostech od sebe vedle kolejí pro čištění jsou vyzděné žumpy povozům přístupné, do kterých se pevnější hnůj odváží a tam se desinfikuje, než se odveze. Poblíž jsou též jámy na hašené vápno d desinfekci určené. Po svrchu uvedeném podiu vedou se trouby s teplou vodou do kádí nebo přímo k čištění a desinfikování vozů hadicemi, pak trubky s parou k desinfekci, neb ohřívání vody v kádích. Poblíže tohoto zařízení stojí budova pro malý parní kotel, parní stroj s čerpadlem nebo pouze pulsometr, a nad tím plechový vodojem dle potřeby 5 až 30 m3 obsahu, mimo to vyhloubí se studna, nelze-li vodu odjinud přiváděti. Voda ve vodojemu (as 3m nad kolejnicí) k účelu čištění vozů se parou předhřívá a pak do kadeček vpouští, nebo se voda může bezprostředně z parního kotla hnáti k podiu a k desinfekci, umístí-li se výpustná roura z kotla pod hladinou vody. Trouby vodní na podiu upevněné opatřeny jsou hydranty, aby se mohla voda hadicemi přímo zaváděti do vozů. Totéž platí o přímém zavádění páry. Nezbytno jest také zbudovati byt pro pumpaře a strážníka staničky a kasárny pro dělníky při desinfekci vozů zaměstnané. Kde stationárního zařízení kotla a vodojemu není, pouští se pára a voda z lokomotivy vhodnými přístroji do rourovodu vodního i parního na podiu upevněného. Na malých stanicích staví se vedle kolejí malý kotlík na ohřívání vody a desinfekce koná se lučebním způsobem výše naznačeným.