Městští přivandrovalci – silnější, agresivnější a méně náročný potkan vytlačil krysu, kterou už takřka nepotkáme.

Zdroj: Wikipedia, Enviweb – redakčně kráceno

Znáte městské přivandrovalce? Nemám na mysli ta politováníhodná individua, která ztratila práci, domov i lidskou důstojnost, ale naše souputníky na Zemi, ptáky a zvířata. Doprovázejí lidi v jejich sídlech od nepaměti. A jejich příběhy jsou většinou velice zajímavé.

Nejvíce opovrhovaným je asi potkan (Rattus norvegicus). Mnozí si jej pletou s krysou (Rattus rattus). Ano, ve středověku jsme v Evropě měli krysy. Námořní doprava nám ale z Asie přivezla potkany, kteří tam žili a stále žijí na polích a rýžovištích. Však je dodnes čínští rolníci chytají a dodávají i do luxusních restaurací. Pečený potkánek je prý delikatesa. Konec konců, živí se stejně jako náš zajíc, tak co! Jsou chlupatí, hlodáky mají stejné, liší se jen trochu ocáskem.
Silnější, agresivnější a méně náročný potkan vytlačil krysu, kterou už takřka nepotkáme. Ta je mnohem delikátnější, vyžaduje suché a čisté prostředí, a tak ji už jen vzácně potkáme někde na sýpce. Také bílé laboratorní „krysy“ jsou potkani. Takže prosím, už více se neplést.

Mnohem decentnějšími přivandrovalci jsou ptáci. Vynechám vrabčáky a kosy, zmíním se jen o holubech, hrdličkách, strakách a sojkách. Měštští holubi jsou zdivočelí holubi domácí, kteří zase pocházejí z holuba skalního (Columba livia). Zdivočelí holubi se svým zjevem opět vrátili k holubovi skalnímu, který žije ve velkých hejnech na skalách, a proto mu městské prostředí se svými střechami a půdami plně vyhovuje. Navíc zde takřka nemá nepřátele. Rozmazlené ušlechtilé kočky už neumějí lovit, kun a tchořů je v centrech měst pomálu a sem tam vysazený raroh s holuby nic nezmůže. A tak památkáři a starostové mnohdy nevědí, co se s holoubky počít.

V městských parcích si ale můžeme všimnout odlišného holuba. Je robustnější a na krku má nápadný bílý límeček. Za letu na něm kromě límce září i bílé pruhy na křídlech. Je to holub hřivnáč (Columba palumbus), ještě před pár desítkami let výhradně obyvatel lesů, a pěkně plachý. Nyní si už zvykl i na městské parky a je docela oprsklý. Klidně si zobe 15 kroků od vás. Hnízdo si staví na stromech, je to jen taková řídká hromádka chrastí, člověk se až diví, že se v ní vajíčka vůbec udrží. Hřivnáči žijí v párech, v parcích, a proto nejsou žádným problémem.

Příbuzné holubům jsou hrdličky. U nás žije naše domácí hrdlička divoká (Streptopelia turtur), to je docela barevný, ale plachý lesní pták a málokdo ji zná. Běžná hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) se k nám zatoulala z Balkánu již ve 20. letech minulého století. Proč se vydala na vandr, ornitologové nevědí. Známe ještě hrdličku chechtavou (Streptopelia roseogrisea), s níž si spojujeme známé „cukrú, cukrú“, její zpěv ale slyšíme pouze u chovatelů. Hrdličky také žijí a hnízdí v parcích, mnoho problémů nedělají.